reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

 

Seriál na Studenta.cz

Studenti a vysoké nároky

Studenti a vysoké nároky

Příběhy o mladých milionářích jsou v dnešní době obrovským trendem. Dokonce jich je všude tolik, že už to začíná vypadat jako standard, kterého bychom se všichni měli držet. Nepřipadáme si pak jako lúzři? Nejsou pak na nás kladeny vysoké nároky? Existuje něco jako obecné měřítko úspěchu? A nepomáháme si někdy pomocí "neškodných" drog? Sledujte naše řínové téma.

Všechny díly seriálu zde

Tomáš Studeník z FuckUp Nights: Tlak si vytváříme sami a pak končíme v průšvihu

21.10.2017 / Společnost

Jestli Tomáš Studeník něco dobře zná, jsou to lidská vyhoření a profesní průšvihy, o kterých mu pravidelně vyprávějí různé osobnosti českého byznysu. I když by se to mohlo zdát značně depresivní, happy endy prý stále existují. „Většina průšvihů nakonec skončí pozitivně,“ začíná své vyprávění pohodový zakladatel populárních FuckUp Nights.

Tomáši, umíte vařit?

(dlouze přemýšlí) Děti to říkají. Tři jídla umím dobře. Sám bych se za dobrého kuchaře neoznačil, ale baví mě to. A když náhodou někomu nechutná, říkám si, že to nepochopil. (smích)

Ptám se záměrně, protože často říkáte, že pro šťastný život se musíme naučit milovat, odpouštět a vařit. Takže jak jste na tom s odpouštěním?

Dávám jednociferný počet šancí. Jde o to, aby člověk neztratil chuť a pocit, že má smysl zkoušet to s daným člověkem dál. Mám nastavený přirozený limit, po něm už ztratím zájem a nadšení. To je pro mě zásadní.

Nadšení neztrácíte pro své projekty. Co vás vedlo k tomu, aby si lidé dávali na hroby QR kódy a my se tak mohli o mrtvých dozvědět ze svých chytrých telefonů více?

Byla to nějaká slabší chvilka. Přemýšlel jsem nad tím, co tady po nás jednou zůstane z pohledu věčnosti. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, že to bude třeba poslední post na Facebooku z kalby nebo fotka koťátka. 

Není to přehnaný cynismus?

Jenže pak jdeme po hřbitově a je nám líto, že jsme se nedozvěděli víc. V dnešní digitální době toho jde vymyslet tolik. Stačí QR kód na hrobě, a díky smartphonu, který je součástí téměř každého lidského těla, bychom si mohli o lidech, co tam leží, pouštět videa, fotky, zkrátka vše, co by oni nebo jejich příbuzní chtěli.

Tomášovy projekty

FuckUp Nights je série pravidelných setkání, během kterých známé osobnosti mluví nikoli o svých úspěších, ale naopak o věcech, co se zrovna dvakrát nepovedly. Jedná se o celosvětové hnutí s původem v Mexiku, kde se v roce 2013 první FuckUp Night uskutečnila. 


Máte pocit, že lidé ztrácejí motivaci chodit na hřbitov?

Sám jsem se u toho načapal, když jsme tam s dětmi nešli o Dušičkách. Navíc dneska je moderní zjišťovat si informace o předcích, tohle je ideální řešení.
Nápad původně vznikl v USA, u nás jsme stále na začátku. Kolik lidí už má QR kód?
Je asi na dvou stovkách hrobů, další lidé si založili účet zatím on-line, často i sami sobě.

Co na to říkají správci hřbitovů?

Rozděluje je to, jeden říká: na hřbitovy to nepatří, druhému to přijde zajímavé. Klienti se nám ozývají jednou měsíčně. Většinou se jedná o starší lidi, že jim odešel někdo blízký a chtějí zajímavější obsah pro svá vnoučata.

Čekal jste, že cílovou skupinou budou převážně starší lidé?

Upřímně jsem si říkal, že to osloví hipstery, kteří to vezmou jako dobrý vtip, pobaví je to a založí si virtuální pomníčky. Naopak ale chodí důchodci a nosí videa, fotky či texty. 
Správa a pronájem hrobů není nejlevnější záležitosti. Své tak hraje i cena, nemyslíte?
Určitě, místo tesání jmen celé rodiny dáte jeden QR kód. I proto to lidé využívají také pro pejsky a domácí mazlíčky. Navíc je to decentní, malá destička, která se tam dá nenápadně umístit. 

Pojďme ze hřbitovů mezi mladé, talentované a po úspěchu dychtící studenty. Pro ně jste uspořádali na začátku roku první český Hackathon. Popište nám ho.

Je to příležitost pro nadané mladé lidi, kterým dáme zadání od velkých firem a investorů a oni mají 48 hodin na to, vymyslet řešení, které firmy osloví. Historicky první ročník byl v březnu a tématem byla mobilita.

Pozvali jste šedesát lidí z celého světa, jak si mezi nimi vedli Češi?

Prokázali schopnost, kreativitu, v mnoha ohledech jsou na světové úrovni. Často předvedli lepší výkon než jejich zahraniční kolegové. Na druhou stranu je znát, že tady u nás nejsme stále zvyklí cestovat, rozhýbat se. To parta, co přiletěla z ciziny, byla připravená druhý den letět jinam a pak zase dál. Je to pro ně běžná součást dne.

Uchytí se dobré nápady?

Jasně, velcí hráči je hned osloví, chtějí s nimi spolupracovat, využít potenciál. Vítěz navíc dostal pět tisíc eur, při dalším ročníku to bude sedm tisíc. Oceněné budou i další týmy. V březnu uspěli studenti z ČVUT, kromě ceny získali spolupráci s Magistrátem a společností Siemens.

S čím uspěli?

Vymysleli způsob, jak naučit lidi rychleji nastupovat do metra. Do roka tento systém začne šetřit miliony korun.

Vy jste zvyklý i na ty strastiplnější cesty za úspěchem. Bavíte se o tom s těmito začínajícími podnikateli?

Snažím se je maximálně podporovat a říkat, ať dělají vážné věci a nebojí se jich. Velká část projektů nevyjde, ale to není důvod to vzdávat, naopak je to musí nakopnout, dát potřebné zkušenosti a zase postavit na nohy. I proto týmu s nejhorším nápadem dávám basu piv, aby to příště zkusil zase.

Tomášovy projekty

Hackathon (také hack day nebo hackfest) je akce, při níž nadaní mladí lidé, většinou v týmu, intenzivně pracují na zadaném projektu. V Praze se konal první ročník v březnu, druhý je na programu letos na podzim a hlásit se ještě můžete do 16. 10.

Proč narážím na strastiplné cesty, Vy jste do Česka přivedl FuckUp Nights, na kterých si lidé převážně z byznysu vyprávějí své profesní propadáky. Nemáte už těch příběhů na celou knihu?

To jste mě trošku předběhl, kniha bude. Chystáme se ji vydat na jaře. Bude se jmenovat FuckUp book s podtitulem Sebrané průsery osobností českého byznysu. Oslovil jsem speakery, kteří u nás vystoupili. Bude se jednat o sborník asi sto padesáti přispěvatelů.

Budete jedním z nich?

Najdete tam také mé průšvihy, nebojte. Pár jsem jich za svůj život stačil posbírat. Víc prozrazovat nebudu, vše se tam dočtete.

Pojďme trošku proti proudu času. Původně FuckUp Nights vznikly v Mexiku, jak se dostaly k nám?

Googlil jsem slovo fuck, a přes nějaké filtry na vulgární výrazy na mě vyskočila tahle akce. Hned jsem partě Mexičanů, která to založila, napsal. Byli rádi, že bychom to chtěli pořádat i v Evropě. Praha byla první město mimo Ameriku, které podobný večer pořádalo.

Za dobu pořádání jste musel slyšet už stovky příběhů o průšvizích. Nepřipadáte si už trošku jako psycholog? 

Zkušenosti bych na to měl, to je pravda. Uvědomil jsem si, že stejně jako krása je v očích diváka, průšvih je záležitosti hlavy. To, co je pro vás průšvih, pro ostatní většinou nic neznamená. Člověk si na to jen musí vypracovat psychiku. 

Máte recept?

Právě ty příběhy ostatních, kteří to podělali ještě víc a dopadli nakonec dobře. Ty nejhorší příběhy s dobrým koncem motivují ty, kteří jsou v průšvihu nyní.

Vracejí se vám vystupující a vyprávějí pokračování svých příběhů?

Stává se nám to docela často a je to skvělé. Vlastně je to jeden z hlavních důvodů, proč to dělám. Naplňuje mě, když vidím lidi, kteří se mi tam hroutili, jak jsou teď šťastní a jejich příběh končí pozitivně.

Věříte na happy endy? 

Nevím, jestli úplně happy endy, ale ukazuje se, že ode dna se dá skutečně odrazit už jen vzhůru. Tolik zoufalých příběhů jsem slyšel a pak čtu v novinách, jak jejich start up, který se zdál být průšvihem, koupila americká společnost za miliardu. Jo, to mě baví! A ještě jedna věc mě moc baví.

Povídejte.

Na to jsem pyšný, daří se nám totiž dávat lidi dohromady, a tím i realizovat pěkné nápady. Třeba teď nedávno jsem se dozvěděl, že díky nám v Náchodě zrekonstruovali náměstí. To se na našem večeru skamarádil architekt s investorem, a bylo to.

Může vás vůbec ještě nějaký průšvih rozhodit?

Ono je něco jiného, když to slyšíte, a něco jiného, když se to stane. Člověk je vždycky rozhozený. S rostoucím věkem je ale snazší se s tím vypořádat.

V průšvihu však často končí začínající podnikatelé, kterým nebylo ani třicet. Máte pocit, že je na dnešní mladé vyvíjen stále větší tlak?

Ano, ale ten tlak si vytvářejí oni sami. Všude lajkují stránky „Jak být úspěšný“ a „Cesta k úspěchu“. Pak k tomu čtou příběhy lidí, kteří vydělali miliony a nechávají si posílat motivační příběhy a zprávy. Sami se pod tlak dostávají, a když se jim úspěchu nedaří dosáhnout, mají pocit, že selhali.

Vede z toho cesta ven?

Ta cesta přijde sama, objeví se opačné trendy, mladí začnou odmítat smartphony, protože je má každý, budou chtít uniknout z digitální bubliny. Honba za penězi jim přestane být blízká, budou chtít žít jiný – svůj – život.

Říkal jste, že věkem se srovnáváte s průšvihy lépe. Takže ve čtyřiceti letech už se dá přijmout ledacos?

Nevím, zda přijmout, ale určitě polknout. Teď vidím, že to má přirozený vývoj. Mladí lidé jsou draví, ale až časem pochopí, že ne ve všem se dá svět změnit. Občas je potřeba se na věci podívat s nadhledem, pochopit, že v té dané věci svět nezměním a zkusit zase jinou cestu. Doporučil bych každému někdy spadnout na čumák, je to ku prospěchu jeho budoucnosti.


Tomášovy projekty

Život po životě je vzpomínkový profil zemřelých na internetovém portálu www.zivotpozivote.cz, který umožňuje znovu zpřítomnit jejich životní příběh prostřednictvím textů, fotek či videí, které tam jejich rodiny, kolegové a kamarádi nahrají. Vzpomínkový profil tak umožňuje zanechat digitální odkaz pro budoucí generace.

Nemáte pocit, že to tak bylo vždycky, že lidi hnal kupředu neúspěch?

Je to asi tak nastavené, možná to zařídila evoluce. Odjakživa se lidé snaží o velké převratné věci, cestou se ale několikrát spálí, padnou na dno, aby se z něj odrazili a věc zvládli. Máme to v DNA, je to jistý způsob přežití, rychle se otřepeme a jdeme dál. 

Jak často se stává, že vám oslovení hosté odmítnou na FuckUp Nights přijít?

Přibližně dvacet procent pozvaných to odmítne. Rozděluji je do dvou skupin. Ta větší jsou macho manažeři, kteří nechtějí na své neúspěchy vzpomínat. Říkají mi, že se dívají jen vpřed, neotáčejí se. Druzí si neúspěch nepřipouští. Jsou přesvědčeni, že nikdy nevyhořeli, že jim jde vše, na co sáhli. Naštěstí takových lidí není moc.

Život po životě jste vymyslel při cestě na hřbitov, FuckUp při googlení sprostých slov, co bude dál, s čím přijdete?

Já nevím ani to, co bude dnes odpoledne. Rád bych ale dál pomáhal tomu, aby vznikaly skvělé nápady, a podporoval jsem mladé v realizaci jejich myšlenek. Když to řeknu zjednodušeně, rád bych, aby FuckUp ukázal lidem, že se nemusí bát průšvihů, aby vymýšleli stále nové věci a Hackathon jim pomohl ty věci dotáhnout a realizovat.

Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama